EŠONOKRK 2020 - reakce rodičů
Za expedici Ešonokrk chci všem poděkovat, zvlášť ještě za to, že do expedičního týmu byly vzaty i předškolačky. Štěpánka byla moc ráda, že mohla jet s dětmi, které přešly ze školky do první třídy a ve školce se s nimi již nevídá.
Po příjezdu na otázku, zda se už těšila domů (byla poprvé bez rodičů), odpověděla přímočaře: "Ach jo, já jsem tam ještě chtěla být." Průběžně mi to hlásí dodneška. Vzpomíná na spontánně vzniklou slámovou bitvu malých proti velkým, na Sněžku, na to jak jí psí tahači (Dag a Kejsy) pomáhali, jak pan ředitel jelením troubením vábil jelena, na večerní oheň, ale i na umě zapletené copánky od Johanky, které se budu muset naučit. Sobotního rána prohlásila, že pojedeme do Krkonoš na houby, prý nám ukáže, kde fakt, ale fakt rostou. Zkrátka samý zážitek.
A Vojta? Ten,
pěší túry odnepaměti nesnášeje, odjel z domova s odhodláním zdolat Sněžku - a
zdolal. Má ze svého výkonu radost. Do takovýchto míst by jinak, např. v rámci
rodinného výletu, kategoricky odmítal vystoupat. Parta "Adélčanů"
dělá své. Jinak, tak jako Štěpánka, vzpomíná na plno "velkých
maličkostí".
Je moc
příjemné sledovat a vědět, jak ty neobyčejně obyčejné věci a dobrá parta lidí
dělají děti šťastnými a spokojenými. I tímto se přeci formuje dětská osobnost,
a i když to vypadá, že se zrovna nic neděje, neučí se, děje se hodně moc. Děkuji.
Ž. Fichtlová Lehanková
V první řadě bych Vám ráda poděkovala za to, že jste vůbec umožnil holkám zúčastnit se výpravy se školáky. Holky přijely úplně nadšené, vůbec nemohly jít doma spát, jak byly plné zážitků a musely nám všechno vyprávět. Z mého pohledu (soudě podle toho, o čem mluvily nejvíc) se holkám nejvíc líbil výstup na Sněžku (byly na sebe opravdu hrdé a neustále nám ukazovaly pohled se Sněžkou, abychom se podívali, kde až byly. Pohled opečovávají a všem ho ukazují - chatu a okénko s jejich pokojem a Sněžku.) Pak hodně mluví o stezce odvahy, která prý byla hodně strašidelná, školáci dělali vlkodlaky a holky se hrozně bály, než poznaly Vojtu. ,,Ale mami, nakonec jsme to daly, i když jsme se bály!". A ještě hodně mluví o obchodu se suvenýry. Když jsem se holek ptala na zhodnocení- co se jim líbilo a co ne, dostala jsem tuto odpověď: Pozitiva - líbilo se nám úplně všechno, nejvíc výstup na Sněžku, stezka odvahy, táboráky, z jídla nám nejvíc chutnalo kuře, borůvkové knedlíky a rajská. Negativa- že Stellinku píchly vosy Já jako rodič jsem moc ráda, že holky jely. A že jely bez nás rodičů, protože si myslím, že i pro ně je důležité být někde pár dní samy za sebe, bez rodičů za zadkem. Zažily možnost posunovat a překonávat vlastní hranice a limity a to je v životě hodně důležité a posilující. Děkujeme.
Karolína Taübelová a Petr Kopča